Den strávený mezi lidmi bez domova
Pardubice, pondělí, devět hodin ráno. Začíná další z mrazivých lednových dní. Daniela vyráží se svou kolegyní do jedné ze čtyř obvyklých lokalit ve městě a okolí. Vyhledává a monitoruje nová místa a pomáhá těm, kteří jsou bez domova. Chodí pěšky, v dešti i sněhu, teple oblečená, na nohou pevné boty. Pracuje jako terénní pracovnice v Nízkoprahovém denním centru v Pardubicích a jejím denním chlebem je pomoc klientům v jejich přirozeném prostředí.
„Do terénu chodím dva roky, mezitím jsem nachodila stovky kilometrů a nabídla pomoc desítkám lidí,“ uvádí Daniela, která mě pro dnešek bere do terénu s sebou. Oblékla jsem si několik vrstev oblečení, pod kalhotami mám punčochy a na nohách pro jistotu nepromokavé boty. Mohly by se mi hodit, možná půjdeme mokrem a blátem. Jsou 4 stupně pod nulou. Mrzne, jako když třeští a já nechápu, jak může někdo trávit čas venku.
„Aktivně vyhledáváme a kontaktujeme lidi bez domova v jejich přirozeném prostředí. Poskytujeme jim základní sociální poradenství a kontakty na návazné služby,“ vysvětluje mi Daniela a dodává, že většina klientů těchto návazných služeb v zimě využívá.
Daniela pomáhá lidem bez domova s jejich záležitostmi
Lidé bez domova mohou v Pardubicích žít v azylových domech, přespávat na noclehárnách a přes den trávit čas v denním centru. Zatímco azylový dům pro ženy a matky s dětmi poskytl v roce 2016 ubytování 66 ženám a 93 dětem, přespání na noclehárnách využilo v témže roce 200 žen a mužů. Hlavním smyslem těchto služeb je skutečná pomoc lidem v nouzi a bez jakékoli nadsázky skutečně může zachránit – především v zimě - život.
Přesto jsou i ti, kteří žijí celoročně bez jakékoli skutečné střechy nad hlavou. V Pardubicích se jich podaří ročně kontaktovat kolem stovky.
Jak můžete pomoci lidem bez domova? Například teplým oblečením a botami, které v dobrém stavu a čisté přebírají pracovnice nízkoprahového denního centra. Více informací se dozvíte zde.
Daniela si na naši dnešní cestu připravila horký čaj v termosce a namazala krajíce chleba s paštikou. A skutečně – málokdo z těch, kteří strávili dnešní noc venku, teplý nápoj odmítá.
Jdeme směrem k nádraží, kde se drží hlouček mužů, jsou mezi nimi mladí i staří, většina z nich je nezaměstnaných, někteří mají sem tam brigádu. Danielu znají a vítají se s ní. Ta je zná jménem a zná také jejich osudy. „Získat si jejich důvěru je velice obtížné a někdy to trvá opravdu dlouhou dobu,“ později dodává.
Daniela jim rozlévá horké čaje a ptá se na jejich aktuální situaci. K naší skupince se připojuje nový člen, kterého Daniela dnes vidí poprvé. V Pardubicích je prý krátce a aktivně si hledá práci. Začíná mi být zima a uvědomuju si, že dopoledne je teprve před námi.
V zimním období mají lidé bez domova život obzvlášť tuhý. Při pohledu na muže si všímám omrzlin na tvářích a ztvrdlých rukou, ve kterých chybí cit, takže nepotřebují ani rukavice. Během svého přežívání venku se potýkají s mnoha nepříjemnostmi, z nichž zima jako by byla jen maličkostí. Zatímco já konverzuji s ostatními, Daniela se věnuje novému muži a upozorňuje ho na existenci Nízkoprahového denního centra při SKP-CENTRUM, o.p.s. Může se zde najíst, umýt i vyprat oblečení. Muž má pocit, že cizí pomoc ještě nepotřebuje.
Víte, že lidem bez domova můžete pomoci nákupem časopisu Nový prostor, který se prodává i v Pardubicích? Cena jednoho výtisku je 50 Kč, ze kterého polovina náleží prodejci. Více podrobností najdete zde.
V denním centru můžou lidé bez domova trávit čas od devíti ráno až do zavírací doby ve tři hodiny odpoledne. Někteří z nich se poté přesouvají do nedaleké noclehárny, která se otevírá v sedm večer, druzí na svá stálá místa venku. Kde, to nám však odmítají prozradit.
Přesouváme se s Danielou na nádraží, kde se alespoň na chvíli ohřejeme. „Většina lidí bez domova se tu s námi nechce bavit a my je nechceme před ostatními stigmatizovat“, pokračuje Daniela.
Cestou k lokalitě v Polabinách potkáváme muže, který zdálky bezdomovce ani trochu nepřipomíná. Zblízka však ano. Jeho špinavé prádlo a takřka nulová hygiena mě přesvědčuje, že už dlouho žije na ulici. Je opravdu silně cítit, a proto radši stojím opodál. Daniela mě představuje a já mu podávám ruku. Protože od nás nic nepotřebuje, my pokračujeme směrem k Polabinám.
Prostory Nízkoprahového denního centra, SKP-CENTRUM, o.p.s.
Nyní už sestupujeme do lesíka a klestíme si cestu roštím. Kolem nás se rozprostírá údolí odpadků, zbytků nejrůznějších obydlí a ohnišť. V tomto osamělém městečku však nikdo zimu netráví. Pokračujeme přes louku a skrz husté roští se dostáváme do další lokality, kde nás vítají dva místní kocouři. Musím si dávat pozor, kam šlapu, zdá se, že jen díky zmrzlé zemi mám pevnou půdu pod nohama. Nedokážu si to tu představit v deštivém počasí. Tady na nás už čeká místní obyvatel v improvizovaném příbytku. Poslouchá rádio a sděluje nám novinky. Čaj si dá, ale chleba odmítá. Prý ho máme dát potřebnějším. V chatce 1x2 metry se s ním na matraci pod peřinou krčí ještě starší žena, která tu je jen na návštěvě. Klient sděluje Daniele, že by potřeboval doprovod na úřad a ta se vyptává, v jaké záležitosti tam potřebuje zajít. Klient jí situaci vysvětlí, a tak se domluví termín a čas doprovodu. Než Daniela s klientem vyřídí jeho záležitosti, rozhlížím se kolem a nestáčím žasnout, jak umí lidé bez domova improvizovat. Například násada k lopatě vyrobená z křivé větve mě nepřestává udivovat.
Když už přestávám cítit prsty u nohou, vracíme se s Danielou do centra města. Je až neuvěřitelné, kolik míst, kde lidé bez domova žijí, skutečně je. „V roce 2017 jsme monitorovali až 25 nových lokalit. Pravidelně docházíme do centra města, na Duklu, Dubinu a do Polabin,“ ukončuje naše dopoledne Daniela při návratu z terénu.
Obecně se uvádí, že počet bezdomovců ročně stoupá. Příčinou bývá alkoholová závislost, rozvod, nebo rozchod, dluhy nebo ztráta zaměstnání či bydlení. V České republice žije v současné době téměř 70 tisíc lidí bez domova.
Mgr. Lenka Šlezingrová
PR a fundraising
773 092 585
fundraiser@skp-centrum.cz
