Vzpomínka na paní Hanu Šlechtovou
Rozloučení s maminkou – dcera Diana
Když si vybavím ve vzpomínkách rodiče mojí maminky, Emilii a Josefa Mlatečkovi, vidím hodnou ale ráznou a spravedlivou babičku a srdečného a dobráckého dědu. Dceru Haničku a syna Pepíka vedli k životu s láskou k Bohu, k lidem a k hudbě. Pepík se stal skvělým varhaníkem a naše maminka velkou část svého života strávila jako konstruktérka za prknem v projektovém ústavu v Pardubicích. Z toho plynul její smysl pro pořádek, sytém a preciznost. Jejím koníčkem bylo drhání a tak jsem jako dítě vyrůstala mezi provazy sisálu. Maminka nás vedla celý život k ekumenickému smýšlení, k laskavosti a vše doplňovala svým osobitým humorem čímž skvěle doplňovala našeho hloubavého a moudrého tátu, kterého neznám jinak nežli s knížkou v ruce. U nás doma se setkávali lidi různých náboženských přesvědčení i hudebníků a stále se u nás rokovalo, diskutovalo, přednášelo, hrálo na kytaru, na flétnu, na klavír. Byli jsme vychováváni k tomu, abychom křesťanské hodnoty aplikovali do života, ne je jen slepě odříkávali verše. Maminka stála vždy v dobrém i zlém po boku našemu tatínkovi Mirkovi, který byl a dodnes je výraznou osobností a který ji ve všem, co konala, vždy maximálně podporoval. Čekala na něho věrně i v době, kdy byl z politicko-náboženských důvodů ve vězení. Sám o mamince vždy říkal: „Naše maminka je nejkrásnější a nejúžasnější žena na světě“. A nám říkal: „Děti, vybral jsem vám úžasnou maminku“. A to jí také vždy nepřestával opakovat až do posledního dne jejího života.
Před šedesáti lety naši rodiče koupili zde v Jarošově chalupu, kde jsme s mnohými z vás strávili spoustu neopakovatelných chvil na které i Vy přítomní jistě rádi vzpomínáte. Za ta léta se stal z Jarošova pojem. Maminka často říkala. „Když přijedu do Jarošova, všechny starosti pustím ze stráně.“ Jarošov pro nás byl a dodnes je branou do jiného světa. Je to místo prosycené modlitbami, smíchem a pozitivní energií tisíců lidí, kteří za ta léta chalupu navštívili, magickým místem setkávání jakoby vytržené z okolní reality. Byl i útočištěm před všudypřítomným komunistickým režimem, ke kterému stejně jako ke všem ideologiím, které okrádají člověka o lidství, měli naši rodiče odpor. Dodnes vzpomínám na manžele Kořínkovi z Prostějova, kteří se v Jarošově několik měsíců ukrývali před komunistickou persekucí. Jarošov pro nás byl, je a vždy bude místem, kde jsme byli nejšťastnější a kde je maminka s námi i nadále. Strávila zde s tátou Miroslavem a v péči svého syna Vítka a snachy Míši i svoje poslední léto roku 2021.
Dovolte mi ale vrátit se zpět k poslání naší maminky. Když odešla do předčasného důchodu, krátce nato dostala nabídku od paní Naděje Mandysové založit v Pardubicích Středisko křesťanské pomoci. Když se zeptala táty, zda tu nabídku má přijmout, ten jí na to odpověděl: „Hani, když dokážeš organizovat celou naši rodinu, tak zvládneš vést i Středisko. Vůbec se toho neboj.“ A tak začala maminka společně s dalšími křesťanskými dobrovolníky budovat největší komplex sociálních služeb v Pardubicích. Založila dva azylové domy, chráněné dílny, domácí pečovatelskou službu, právnickou poradnu pro lidi na okraji společnosti. Boj to byl nelehký, protože chodívala domů ze schůzek vyčerpaná mnohdy i v devět hodin večer. Táta jí pomáhal psát dopisy politikům, sponzorům, stál při ní a ve všem ji povzbuzoval. Středisko vzkvétalo díky jejímu odhodlání, laskavosti a moudrosti, díky její životní filosofii pomáhat ne slovy, ale činy. Jednou do novin řekla, že Vánoce neslaví, protože ty jsou ve Středisku křesťanské pomoci na denním programu. V roce 1997 dostala naše maminka v Obecním Domě v Praze poděkování za realizaci projektů Výboru dobré vůle od prezidenta Václava Havla. Protože s myšlenkami Václava Havla a T.G.Masaryka byla v naše rodina vždy spjata, byla to pro maminku i celou naši rodinu velká událost. Mamince podávali ruce vlivní politici, významní podnikatelé, známé osobnosti i sám prezident Havel, ona ale neváhala podat ruku obyčejnému špinavému bezdomovci z ulice a nejednou mu dala i svoji svačinu. Nedělala mezi lidmi rozdíly a k tomu svým příkladem vedla i nás. Duch, kterého vtiskla maminka do svých dětí, vnoučat i do vytvoření Střediska křesťanské pomoci, je jejím odkazem tomuto světu. A tak jsme hrdí a šťastní i v dnešní den bolesti z rozloučení, že jsme měli tak úžasnou maminku. Byla to opravdová dáma, která nás naučila při svojí maximální pokoře a skromnosti, že každý život je vzácný a jedinečný a je třeba ho ochraňovat a oslavovat. Když se dnes dívám na její fotografie a zahledím se do jejích moudrých modrých očí, nemohu se zbavit dojmu, že přestože byla tichá a my stále kolem ní mluvili, z jejího výrazu něco vyzařuje,…..krom pohody a radosti ze setkání… jakoby věděla mnohem víc, než my.
Naši milí přátelé, je pro nás povzbuzením a útěchou, že s námi sdílíte bolest z jejího odchodu a vězte, že odešla z tohoto hmotného pozemského světa smířená, klidná a bez bolesti, obklopena svojí drahou rodinou, milovaná a milující.