Den na ulici ...
Samotnou mě vždycky zajímalo, jak probíhá takový obyčejný den lidí na ulici. Co musí řešit, jak se starají o to, aby nějakým způsobem v těchto podmínkách dokázali žít. Proto jsem se rozhodla na pár věcí zeptat jednoho z klientů našeho denního centra, který je na ulici již poměrně dlouho. Pan Jambo s tímto rozhovorem souhlasil, a díky tomu se můžeme dozvědět o životě na ulici o něco více…
Katka: Dobrý den, pane Jambo. Jak se dneska máte?
Pan Jambo: Dá se to, ale mohlo by být líp.
Katka: Něco vás trápí?
Pan Jambo: Myslíte zdravotně, nebo psychicky?
Katka: Myslím celkově, jak se vám daří.
Pan Jambo: Jsem na ulici už 15 let, takže jakoby na hovno, no..
Katka: Samozřejmě se do Vaší situace nedokážu úplně vžít, ale je mi jasné, že to není vůbec jednoduché. Můžu se zeptat, jak jste se na ulici dostal?
Pan Jambo: Vyrůstal jsem od malička u pěstounů, vychovávali mě do patnácti let. Jako každý dítě jsem chodil do školy, ale v pubertě jsem narazil na hodně špatnou partu lidí a místo toho, abych se jim vyhnul, tak jsem do toho skočil po hlavě. Začalo to tím, že jsem začal kouřit trávu, oblbovat holky, a chodit za školu. Postupem času se to zvrtlo v něco daleko horšího, kamarád mě seznámil s pervitinem a pak už to šlo z kopce dolů. Pak mě vyhodili ze školy, prodával jsem před školou trávu, takže jsem byl fakt blbec. Měl jsem zákaz se přibližovat ke škole. Rodiče to se mnou ještě nevzdali, šel jsem do jiné školy, pak zase do jiné, ale ani jednu jsem nedodělal – a to všechno kvůli drogám. To už jsem pak byl na ulici, takže to ani moc nešlo, protože jsem se styděl, byl jsem špinavej, smrděl jsem a přestal jsem do tý školy vždycky chodit. Pak jsem začal krást, byl jsem několikrát zavřenej a tak no. Ve vězení jsem na sobě začal makat, hodně jsem četl a cvičil a pak jsem byl na profesionální úrovni – cvičím i teď, abych se nějak udržoval. Čím víc jsem se ale blížil k tomu, že půjdu ven, tak jsem se bál, že už se nedokážu začlenit. Měl jsem i strach z lidí, když mě pustili. Teď už to zas nějak zvládám. Kriminál prostě není o tom, že vás zavřou a drží vás tam, ale když neleníte, nejste úplně hloupá, dá se tam spoustu věcí dohnat, i skrz vzdělání.
Katka: Moc děkuju za vyčerpávající odpověď. I pro mě samotnou je zajímavé tohle slyšet z úst člověka, který si tímto prošel. Ještě by mě zajímalo, jak probíhá váš klasický den. Co celý den děláte, jak řešíte nedostatek základních věcí, které člověk k životu potřebuje?
Pan Jambo: Ráno vstanu každý den jinak, to záleží. Chodím spávat na schody jednoho panelovýho domu, když nespím tam, většinou nespím vůbec. Po probuzení si většinou ubalím jointa, pak cigáro, dokouřím a pak teprve vstanu. Tráva je pro mě takovej únik z reality a díky ní funguju – nikdo na mě nepozná, když si dám. Když mám dost trávy, jdu na deňák, když nemám, jdu si ji opatřit a pak jdu na deňák. Když zavřou na deňáku, každý den chodím do jedné provozovny, kde si pokecám a přijdu na jiný myšlenky. Pak většinou jen tak sedím a kecám s kámoškou. Večer když nemám směnu na nádraží, kam chodím na brigádu jako securiťák, tak jdu k tomu paneláku, ve kterým spím a když neusnu tak se procházím a tak. Na spaní jsem si sehnal spacák, takže je to celkem fajn.
Katka: A jak to zvládáte v zimě? Je to jiný než v letních měsících?
Pan Jambo: Párkrát jsem byl přes zimu zavřenej. Dřív jsem hodně kradl, to už nedělám vůbec. Jinak jsme dřív chodili spát do vagónů na nádraží, teď už to ale nejde, protože nás odtam vyhání. Takže je to náročný, ale vždycky se to nějak dá. Když to nejde jinak, u popelnic s oblečením se vždycky najde nějaká deka nebo něco, v čem se dá vydržet.
Katka: A poslední otázka. Co máte v plánu do budoucna? Máte představu, co byste chtěl třeba změnit?
Pan Jambo: Chtěl bych si najít normální holku a pořádnou práci a zkusit prostě všechno hodit do normálu. Už mě tenhle život nebaví a ještě jsem mladej, tak snad to nějak dám.
Katka: Budu Vám držet pěsti, děkuji za rozhovor a držte se.
Kateřina Nováková
pracovnice v sociálních službách
