Máme se opravdu tak špatně?

Každý z nás ucítil na vlastní kůži zdražování. Ať již jde o potraviny či energie. Přesto však si neodpustíme každý večer horkou sprchu,  teplé jídlo a další „vymoženosti“. Každý den se vracíme domů, večer sledujeme televizi a poté jdeme ulehnout do teplé postele. Jsou ale lidé, kteří si mohou o tomto luxusu nechat pouze zdát, zvláště v zimě, kdy rtuť teploměru klesá pod bod mrazu. Mluvíme o bezdomovcích.. Bezdomovci kolikrát neví, co je to teplé jídlo, horká sprcha a už vůbec ne, co je to ulehnout do měkké postele. Neví, jaké to je přijít domů, sednout si na gauč, večer si zapnout si televizi a s blížícími se Vánocemi koukat na pohádky a u toho přikusovat cukroví.

Jsou to právě Vánoce, které jsou přes veškerý shon a ruch, považovány za svátky klidu a míru, kdy se scházejí rodiny, obdarovávají se a v teple rodinného krbu spolu večeří a povídají si. Oproti tomu bezdomovci kolikrát nemají žádné blízké, se kterými by si popovídali, nikdo na ně nečeká s napečeným cukrovím, nikdo pro ně nemá dárek ve formě svetru, který je ovázán krásnou ozdobnou mašlí. Vánoce jsou pro ně zejména obdobím zimy, kdy se stejně jako v jiné ledové dny snaží doslova přežit, koupit si něco k jídlu a na „zahřátí“. Zároveň to jsou dny, kdy i ti nejtvrdší z nich zavzpomínají na své blízké, na to, o co přišli a možná již mít nikdy nebudou.

Položme si tak otázku, jestli to, že nedostaneme k Vánocům zájezd k moři, nové auto či nejnovější typ mobilu, je to nejhorší, co se nám může stát? Není vždy to nejcennější mít někoho blízkého, mít se kam vracet? Máme se opravdu tak špatně?    

                                                                                               Mgr. Karel Pikeš, Ph.D.
                                                                                   pracovník Nízkoprahového denního centra