Všechno není vidět

V Nízkoprahovém denním centru se v rámci naší práce se neustále potýkáme se stereotypy a zažitými představami o lidech bez přístřeší. Často jsou vnímáni jako ti, co dělají nepořádek na nádražích nebo v parcích, schovávají se ve vchodech domů a na ulicích popíjejí a pořvávají. Bohužel tito lidé jsou vidět a slyšet nejvíce. Přestože se však s mnoha „obyčejnými“ lidmi bez domova setkáváme v našich službách, jejich hlasy a příběhy slyší jen hrstka těch, která je opravdu slyšet chce.
Rádi bychom vám touto cestou přiblížili naši práci, příběhy a situace, které denně zažíváme. Budou to příběhy s dobrým i špatným koncem, příběhy k zamyšlení, ale i to, co občasně vidíte i vy. Rozhodně nechceme osoby bez přístřeší ukazovat pouze v pozitivním světle, ale poukázat na to, že všichni nejsou vidět.
Příběhy jsou inspirovány našimi klienty.

Klient J., 25let, od 16 let v „péči“ psychiatra a píši s uvozovkami, jelikož díky opakovatelnému předepisování lékům a jejich nadužívání se stal na nich závislý. Léky mu byly předepisovány v podstatě kdykoliv a jakkoliv. Zatelefonoval, řekl si, jaké léky chce předepsat a psychiatrička/odbornice mu poslala e-recept. Léky mu nevystačily na dobu, na kterou byly předepsané. Byly zde pokusy o sebevraždu, několikrát byl hospitalizovaný na psychiatrii, nikdy nebyl na léčbě závislosti a striktně ji odmítal. Většinou o své závislosti mluvil tak, že je mu v tom stavu dobře a nechce nic měnit. Když byl ve vězení, k drogám i lékům měl pomalu větší přístup než venku. Hodně se vracel k dětství, kdy jeho matku týral jeho otec a on tomu přihlížel a nemohl nic udělat. Vztah s rodinou byl narušený, snaha o pomoc tam byla, ale pokaždé se jeho stav zlepšil pouze na chvíli a poté zase spadl do silné závislosti. Při posledním předávkování léky mluvil o tom, že nechce umřít. Ovšem čekací doby na léčbu byly dlouhé a jeho motivace nebyla tak silná, aby ho dovedla až k nástupu na léčbu. Nakonec nad ním závislost zvítězila a pan J. již není mezi námi.

Tento příběh vyvolává otázku – kde selhává systém péče o lidi se závislostí? Jak je možné, že člověk, který chce řešit svoji závislost, musí čekat měsíce, zatímco jeho závislost sílí a ničí jeho život i život okolí?