Všechno není vidět: Jsem žena, která zestárla na ulici

Jmenuji se Hana, je mi 62 let. Na ulici jsem několik let. Když se na sebe podívám, nepřipadám si jako bezdomovec, ale jako žena, která stále na něco čeká.

Dříve jsem pracovala jako prodavačka. Vychovala jsem syna. Byla jsem součástí společnosti. Pak přišel rozvod, dluhy, nemoc a jedno špatné rozhodnutí za druhým. Najednou jsem byla sama, bez bytu, bez jistoty, bez domova.

Na ulici člověk rychle pochopí, že stáří není výhoda. Když je vám dvacet, tělo vydrží noc na lavičce. Když je vám přes šedesát, každé ráno bolí víc než to předchozí. Klouby protestují, záda pálí, nohy otékají. Jinak se po zdravotní stránce cítím dobře, ale tíží mě vědomí, že se to změní. Co když nebudu moct chodit, co potom? Dalším problémem je zima. Ta je horší než samota. Chlad se dostane do kostí a už tam zůstane. Chtěla bych se zahřát pohybem, ale tělo mi to nedovoluje. Už dávno jsem si zvykla, že hlad je mým spojencem. Čeho se však bojím, jsou lidé. Neumím se bránit, v noci spím jen lehce, abych si ochránila své věci.

Nejtěžší je pro mě vědomí, že jsem selhala. Ve všem. Že ve věku, kdy bych měla hlídat vnoučata, hledám aspoň trochu bezpečné místo, odkud mě nikdo nevyžene.

Nejsem jen bezdomovkyně. Jsem žena, která pracovala, milovala, starala se. Mám svůj příběh. Mám svoji důstojnost. A pořád mám naději.

Nemám střechu nad hlavou, ale pořád mám jméno, a to mi nikdo nevezme. I když je to strašně těžké...

 

                                                                                                                                                     
                                                                                                                                                     Blanka Barry, DiS.
                                                                                                                                                     sociální pracovnice